O NÁS

Hmm…Takže jsme úplně normální rodina. Dobře, když vezmeme v úvahu našich sedmnáct zvířat, tak asi zase tak úplně normální ne. Takže asi takhle: jsme úplně normální rodina, která má ráda zvířata, což se odráží na počtu našich domácích mazlíčků. Bydlíme v Robousích, což je vesnice patřící k Jičínu (POZOR! K Jičínu v Královéhradeckém kraji a NE k Novému Jičínu- lidé si to často pletou), v rodinném domku se zahradou, která mimo jiné obsahuje koupací jezírko a agility parkur.

Jak se to teda stalo, že máme tolik zvířat? Hlavní příčina bude asi mamka :-). Přestože vyrůstala v paneláku, byla vždy blázen do zvířat. Psa si u rodičů nevydupala (na rozdíl od její sestry), ale papoušek a křečci ji uspokojili. Pak vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a seznámila se s taťkou. Ten pro změnu pochází z vesnice, na zvířata byl zvyklý a tak ho mamčiny zájmy nějak nerozhodily. Takže se vzali a pak jsme se narodily my - já (Vendula) a Markéta. Ano, opravdu jsme dvojčata. Kdyby Vás zajímalo, jaký to je, tak těžko říct, všechno má své plusy i mínusy.

Nejprve jsme bydleli v paneláku a když nám bylo pět let (v r.2000), přestěhovali jsme se do rodinného domku. Od té doby naše zvířata přibývala, ale i ubývala, většinou jsme se drželi na počtu 15-20. Ze začátku jsme si je většinou pořizovali sami, ale nyní máme skoro polovinu zvířat proto, že se jich chtěl někdo zbavit, nebo si je už nemohl nechat, atd..

Prvním psem v naší rodině byl Tabík, ala oba rodiče už v rodině předtím psa měly. Babička a děda z taťkové strany měli dlouho křížence Fíka a mamčina sestra měla nejprve kokršpaněla Bardíka, který bohužel zemřel jako mladý, a pak si koupila dalmatinku Sártinku , oba samozřejmě bez PP, ale následující psy - bernského salašnického psa Anitu, a nyní druhého berňáka Airin a hovawartku Trisy - už měla s PP. Mamka si vlastního psa koupila, až když nám byly skoro tři roky. Byl to japan chin bez PP Tabi. Bohužel nám ho někdo zastřelil když mu nebyl ještě ani rok. Osobně si na něj příliš nepamatuji, byly nám asi tři roky. Poté už si rodiče koupili Ishu (tibetský španěl), kterou máme doteď. A následně, když už jsme věděli, že se přestěhujeme, i Katty. S Ishou jsou stejně staré - Katty jsme kupovali roční z důvodu nevhodnosti do chovu. Obě fenky jsou s PP, i když to tedy vlastně ani nebyl záměr, prostě byly volné. No, a do té doby jsme osm let měli jen dva psy :-).

Většina lidí si nejprve koupí psa a pak zjistí, že existuje něco jako agility. Stejně jako (doufám) všichni agiliťáci nemám ráda, když člověk chce dělat agility a proto si koupí psa. Měl by mít psa a proto chtít dělat agility. Bohužel musím přiznat, že my jsme ten první případ. Celou dobu, co jsme měly jen Ishu a Katty jsme plánovaly, že až budeme s Markétou starší, dostaneme vlastní psy a budeme s nimi dělat agility. Dokonce jsme se byly podívat na závodech - v r. 2002 jsme se na nějakých byly podívat v Jičíně a dodatečně jsem zjistila, že ten rok tu bylo MČRM, takže jsme možná byly na něm. Každopádně, najednou nám bylo jedenáct let a tak nějak už jsme možná byly dostatečně staré na psa. Byly jsme zrovna u tety, bylo to těsně před dovolenou na Slovensku, a teta vymyslela, jestli nechceme psa. Mamka myslela, že ji trefí šlak, když zjistila, že teta už nám aktivně zamluvila štěňátka kavalírků. Rezervace štěňat se samozřejmě zrušila a my jeli na Slovensko obtěžkány encyklopediemi psů a starými výtisku časopisu Pes přítel člověka.

Nakonec jsme si vybraly havanského psíka a šeltii. Zatímco Markéta měla jasno, že chce havaňáčka, a to co nejdřív, já trochu váhala. Hledali jsme tedy štěňata havanského psíka s PP a náhodou jsme objevili, že nedaleko od nás má jedna chovatelská stanice volnou tříměsíční fenku. Jeli jsme se tam podívat s tím, že si jí asi odvezeme a tak se k nám dostala Chessie. Ta chovatelská stanice se nám sice vůbec nelíbila (no spíš rodičům, já s Markétou jsme tehdy ještě neměly rozum), ale co mohla mamka dělat, když nás tam s Chessinkou viděla? Chessie je naštěstí úžasná a milá a toto prostředí na ní nic nezanechalo. Začala chodit na kurzy poslušnosti, později na agility a bylo vidět, že je velmi učenlivá.

Jak jsme psala výše, nad koupí psa jsem stále trochu váhala a nakonec jsem se rozhodla, že ho zatím nechci. Místo toho jsem dostala užovku červenou Naginiho. Ta nám však po roce nešťastnou náhodou uhynula a já jsem zjistila, že agility je super a že se mu chci také věnovat. Takže následovalo o mnoho pečlivější vybírání a hledání fenky šeltie. Tou dobou však jako naschvál nebyly k mání zlaté fenky, kterou jsem chtěla a tak jsem nakonec už téměř měla zamluvenou trikolorku ve CHS Ze Shetlandu, když mamka objevila Želečské vrchy. Izzi byla sice teoreticky zamluvená, ale chovatelům se ona zájemkyně nelíbila a tak se Izzi dostala k nám. Začaly jsme dělat agility, což zpočátku provázely velké problémy - Izzi se bála překážek a utíkala z parkuru (to jí trvalo skoro celý první rok, co jsme se mu věnovaly) - ale potom se srovnala a teď už běhá skvěle.

Vzhledem k tomu, že obě fenky jsou s PP, rozhodly jsme se, že je uchovníme a odchováme po každé jeden vrh štěňátek, ale nakonec měla štěňata jen Chessie. Obě fenky se zúčastnily jedné výstavy a obě s ohodnocením VD, Izzince jsme to ale nenechali zapsat do PP. Na podzim 2007 se nám podařilo Chessie uchovnit a na jaře 2008 nám byla zaregistrována CHS Meteleskum bleskum. Rok na to už se nám narodil první vrh. Bylo v něm šest štěňat a jedno z nich nám zůstalo - Anemone. Byla sice první zamluvená, ale vzhledem k tomu, že je velmi bojácná, tak jí její majitelé po asi čtyřech dnech vrátili a vzali si její sestru Anagallis, která je jako rodinný pes mnohem vhodnější. Anemone, nebo-li Akki, nám tedy zůstala a protože Chessie agility zas až tak nebaví a Akkinku zase baví celkem hodně, začala s ní Markéta běhat.

Aktuální fotky:


© Vendula Zíková 2011